Černobílý Blog

Asi budu donucen ukončit blog. Přestanu totiž používat notebook, počítač, mobilní telefon a veškerou elektroniku. Nebudu jezdit autem, budu chodit nahý a pro vodu si zajdu vždycky do studánky. Dávám tomu týden a umřu hlady. Trávy a kořínků se moc nenajím a ve městě toho asi k jídlu taky moc neulovím. Navíc bych na to neměl ani čas, protože zlé a neekologické lidi by dráždila moje potřeba žít v souladu s přírodou a potulovat se nahý ulicemi a nechali by mě sebrat policií a já bych následně musel zemřít hlady a žízní. Přeci někde v cele nebudu pít vodu z vodovodu, která je chemicky ošetřena a do dlaní teče z vodovodu, který není ekologicky vyrobený a voda je rozváděna neekologickými čerpadly, které jsou poháněny neekologickou elektřinou. Ještě bych se mohl zeptat policisty, jestli by mi v lopuchu nedonesl trochu vody z potoka. Jsem si jistý, že až bych se po pár hodinách probral z bezvědomí, které by přímo souviselo s ránou pěstí do obličeje od právě sloužícího policisty, neměl bych už chuť žít, natož ho znovu požádat o pěší výlet k potůčku.
Takový život je podle představy ekologů. A pokud takto nežijete, potom nechápu, co máte proti palmovému oleji. Zahoďte čokoládu a přestaňte vlastně žít. Protože celý váš život, který žijete v teple vašeho domova je jeden velký neekologický luxus. I to, že právě teď čtete tento článek, je neekologické.

Znáte ten vtip, jak 10ti leté dítě v ČR umí ovládat tablet, a 10ti leté dítě v Číně ho umí vyrobit?
Tak přesně tento vtip mě napadl při pohledu na Instagram Miroslava Čížka (@miroslavcizek). Kdyby snad někdo Míru neznal, tak se jedná o blogera, který byl druhý v „anketě“ Bloger roku 2015. Jako poskoka na hlavní pracovní poměr jeho služeb využívá jedna nejmenovaná vítězka Blogerky roku (nechci být ukamenován fanatickými obdivovatelkami Petra LovelyHair(35), tak nenapíšu její jméno).
Sám se prezentuje jako bloger a fotograf. O jeho blogerských schopnostech lze polemizovat. Jeho články rozhodně nejsou na druhé místo ani v tak béčkové soutěži, jakou Blogerk(ka) roku – tedy pardon – Czech Blogger Awards, je. O jeho amatérských fotografiích by mohla vyprávět třeba Lucie Van Koten, která poznala i jiné Mírovy kvality, než jen ty fotografické. No probírat někoho, kdo vlastně nestojí ani za dva odstavce textu, nebudu.

...cokoli napíšete, bude smazáno!

Stojím ve frontě v supermarketu, kontroluju Instagram, čtu si emaily a komentáře. Po půl hodině se pokladní podaří odbavit celou dlouhou frontu, která se skládá z jednoho důchodce a paní s dítětem. Za tu dobu jsem prodavačku hodně studoval a musím říct, že byla tak nepříjemná, že jsem jí hned dal dislike a jestli tam bude i příště, tak ji zablokuju a půjdu k jiné pokladně. Proč? Protože jsem se na jednom blogu dočetl, že pokud nemůžu říct něco hezkého, tak nemám říkat nic. A ona byla nejen nepříjemná, ale ještě měla tu drzost si říct o peníze… To jako svou práci nedělá pro radost, nebo co?

Jak byste se tvářili, kdyby vám někdo lhal do očí a vy jste za to ještě museli platit? Koukneme se na to dnes z pohledu firmy, která reklamní agentuře nebo firmě zastupující blogerky, zadává zakázky. Je celkem jedno, kde se reklama objeví, jestli je to v televizi, novinách, rádiu, časopise nebo na internetu. Všude na nás, jako na klienta zadávajícího reklamu, chrlí obchodní oddělení různá čísla o sledovanosti, čtenosti a jiné údaje a statistiky, které se jeví jako velice výhodné. Ale ono je to trochu jinak. V televizi je metodika, která určuje sledovanost jiná, než v časopisech a na internetu. Podíváme se dnes na to, jak to celé funguje na internetu a jak v oblasti sociálních sítí.